Ako sa popasovať s poruchou učenia
Možná to znáte nebo to pozorujete u svého dítěte také. Když se děti vypravují ve školce na procházku, patří k těm nejpomalejším, když ho zavoláte, trvá nepřirozeně dlouhou dobu, než se ozve, občas je jakoby nepřítomné, přitom známky nějakého opoždění ve vývoji nevykazuje. Předesílám, že naše dcera už v předškolním věku výjimečně malovala, jemná motorika jí nedělala potíže, neměla žádnou vadu řeči, pamatovala si bez problémů básničky i písničky.
Dokud se jedná o dítě „školkové“, paní učitelky rády počkají, vy se obrníte trpělivostí nebo na něj občas houknete trochu hlasitěji. Problém může nastat při nástupu do školy, kde paní učitelka už tolik trpělivosti a času nemá, nepozornost se toleruje jen zpočátku a povinností a časového presu přibývá. Rázem se tak může dítě nehledě na své intelektové schopnosti ocitnout mezi nejhoršími a problémovými dětmi, což rozhodně zdravému sebevědomí nepřispěje.
Z vlastní zkušenosti vím, že je dobré těmto signálům věnovat pozornost a rozhodně jen nezoufat, proč zrovna moje dítě je takové, nebo nečině doufat, že se to časem spraví, protože problém může být i někde hlouběji a jeho nápravou můžeme zajistit dítěti bezproblémový vstup do školního vzdělávání jako do dalšího tréninkového prostoru pro „život dospělých“, a to bez handicapů, které lze, ač se to možná nezdá, relativně lehce zdolat.
Tedy relativně.
Když bylo naší Emičce 6 let a byla předškoláček, posteskla jsem si občas před kamarádkou, jak je nesnadné se s dcerkou někam vypravit, něco s ní rychle podniknout nebo jí přimět k soustředění na to, co právě potřebuji já, všechno jí musím opakovat třikrát…. Nedá se říct, že by byla roztěkaná a nedokázala se věnovat nějaké činnosti soustředěně nebo byla „neposlušná“, ale žila jakoby ve svém vnitřně bohatém světě a náhlé „překliknutí“ do jiné činnosti nebylo snadné.
Kamarádka měla děti už starší, tudíž měla zkušenosti o něco větší a doporučila mi obrátit se na speciálního pedagoga s tím, že právě teď, před vstupem do školy, je vhodná chvíle, protože dítě je možné před nástupem do 1. třídy „vyladit“ a tím předejít pozdějším potížím. Této náhodě myslím vděčím za to, že se nám podařilo přes všechna úskalí dovést dnes dvanáctiletou Emu do stavu sebevědomého člověka, co zvládá školu prakticky bez problémů, aniž by utrpěla její svobodná kreativita a bohatý vnitřní svět.
No, a opravdu, speciální pedagožka určité deficity percepčních funkcí (třeba oslabení ve zrakovém rozlišování, horší zrakovou paměť, sníženou schopnost propojování zrakového a sluchového vnímání, slabší souhru pohybů oka a ruky…), výkyvy v koncentraci pozornosti. Navíc u dcery zjistila zkříženou lateralitu (motoricky vedoucí ruka je pravá, ale senzoricky vedoucí oko je levé), a tím může nastat snadnější unavitelnost, a následně ve škole např. horší aplikace gramatických pravidel, matematických postupů, zapomínání pomůcek.
Všechny tyto deficity mohou zapříčinit, že může docházet při příjmu a zpracování informací k jejich zkreslení, časovým prodlevám, tudíž chybným výkonům, a dítě tak nemůže plně využívat svou intelektovou výbavu.
V péči speciální pedagožky jsme zůstali nakonec pět let. Přesto jsem přesvědčena, že se takové problémy dají „relativně lehce“ zdolat. Cvičení na odstranění výše zmíněných handicapů a posílení propojení mozkových hemisfér se může zdát samo o sobě relativně snadné a dá se říct, že v jádru někdy i zábavné. Úskalí spočívá v pravidelnosti. S Emou jsme pracovali systematicky opravdu každý den. Cvičení se přibližně po měsíci obměňuje a efekt celého procesu spočívá právě v těch deseti minutách, ale každý den! Dařilo se občas cvičení proměnit ve hru nebo ho nějak vtipně obměnit… zkrátka jsme to zvládli. Na základě vyjádření speciálního pedagoga měla Ema po určitou dobu ve škole i jisté „úlevy“ (psala kratší písemky, měla více času na práci apod.)
Samozřejmě, že reálné srovnání, jaké by to bylo, kdybychom to celé nepodstoupili, nemám, ale určitou vnitřní jistotu, že se podařilo u Emy tyto mimo-intelektové handicapy téměř odstranit, a tím ji nevystavovat pocitům méněcennosti nebo nedostatečnosti, mám. Ema zůstala stále trochu zasněným dítětem, které nemá potřebu soutěžit, ale školu zvládá už naprosto perfektně bez jakýchkoli úlev a patří k nejlepším ve třídě.
