Edual
Inšpirácie pre výchovu detí
Knihy


Jak zareagovat na čtyřleté dítě, které vás plácne, protože mu nevěnujete pozornost?

21. január 2019 - Články - Daniel J. Siegel, Tina Payne Bryson

Než zareagujete na nevhodné chování, položte si tyto tři jednoduché otázky:

1. Proč se dítě takto zachovalo? V rozčílení si můžeme odpovědět: „Protože je to rozmazlenej fracek.“ Nebo: „Protože se mě snaží vytočit!“ Jakmile však k této otázce přistoupíme se zvídavostí, nikoli předpojatě, a hlouběji se zamyslíme nad tím, co se skrývá za určitým nevhodným chováním, často dokážeme pochopit, že dítě se snažilo něco vyjádřit nebo se o něco pokusilo, ale prostě to náležitě nezvládlo. Jestliže to pochopíme, sami dokážeme zareagovat účinněji – a soucitně.

2. Co chci dítě v tuto chvíli naučit? Jak už jsme řekli, cílem výchovy k disciplíně není vyvodit důsledek či uložit trest. Chceme, aby si dítě vzalo ponaučení, ať už jde o sebeovládání, důležitost sdílení, odpovědné jednání nebo cokoli jiného.

3. Jak to mohu nejlépe udělat? Jestliže vezmeme v úvahu věk a vývojovou fázi dítěte společně s kontextem situace (uvědomilo si, že ten megafon je zapnutý, než ho přiložilo psovi k uchu?), jak můžeme nejúčinněji sdělit to, co mu chceme vysvětlit? Příliš často reagujeme na nevhodné chování, jako by cílem disciplíny byly pouze důsledky. Občas se stává, že dítě samo přirozeně vyvodí důsledky a vezme si ponaučení, aniž bychom se museli nějak zvlášť snažit. Obvykle však existují účinnější a laskavější možnosti, jak dětem pomoci pochopit, co se jim pokoušíme sdělit, než okamžitě vyvozovat stále stejné důsledky.

Jestliže si položíme tyto tři otázky – proč, co a jak -, když naše děti dělají něco, co se nám nelíbí, snadněji se nám podaří vymanit se z auto-pilotního režimu. To znamená, že s mnohem větší pravděpodobností zareagujeme způsobem, který z krátkodobého hlediska účinně zamezí nevhodnému chování, ale zároveň také děti naučí důležitější, trvalé životní lekce a dovednosti, které budují charakter a připravují je, aby se v budoucnu dobře rozhodovaly.

Nahněvaný chlapec

Nyní podrobněji prozkoumejme, jak by vám tyto tři otázky mohly pomoci reagovat na čtyřleté dítě, které vás plácne, když píšete e- mail. Když zaslechnete plácnutí a ucítíte na zádech bolavý otisk dětské ručičky, může vám chvíli trvat, než se uklidníte tak, abyste prudce nezareagovali. Není to vždy snadné, viďte? Vždyť lidský mozek je naprogramovaný tak, aby vyhodnocoval fyzickou bolest jako ohrožení, které aktivuje neurální odvody, jež mohou zvyšovat reaktivitu a uvádějí nás do režimu „boje“. Proto je zapotřebí určité úsilí, někdy dost intenzívní, neustále se ovládat a uplatňovat klidnou výchovu k disciplíně. Když dojde k této situaci, musíme překonat svůj primitívní reaktivní mozek. To je náročné. (Mimochodem, je to mnohem těžší, když je člověk nevyspalý, má hlad, je něčím zahlcený nebo zanedbává péči o sebe.) Tato pauza mezi reaktivitou a vstřícností je počátkem volby, záměru a dovednosti v rodičovské výchově.

Proto se snažte pokud možno co nejrychleji zastavit a položit si tyto tři otázky. Potom mnohem zřetelněji rozpoznáte, co vlastně probíhá při vaši interakci s dítětem. Každá situace je jiná a závisí na mnoha různých faktorech, ale odpovědi na otázky mohou vypadat zhruba takto:

1. Proč se moje dítě takto zachovalo? Uhodilo vás, protože chtělo upoutat vaši pozornost, a vy jste mu ji nevěnovali. U čtyřletého dítěte to není nic výjimečného, co myslíte? Je to žádoucí? Ne. Vývojové přiměřené? Naprosto. Pro dítě v tomto věku je těžké čekat, a když se v něm vzedmou intenzívní pocity, pak je to ještě těžší. Ještě není dost velké na to, aby se umělo dostatečně rychle a účinně uklidnit natolik, aby se nemuselo vybíjet jednáním. Přáli byste si, aby se jednoduše upokojilo a rozvážně prohlásilo: „Mami, rozčiluje mě, že po mně chceš, abych počkal, a cítím silnou, agresivní pohnutku tě hned teď uhodit, ale rozhodl jsem se, že to neudělám, a místo toho využívám slova. „To se však nestane. (Kdyby ano, bylo by to dost legrační.) V tuto chvíli je pro vašeho syna plácnutí automatická strategie k vyjádření intenzivních pocitů frustrace a netrpělivosti. Potřebuje určitý čas, aby si vypěstoval dovednosti, díky kterým se naučí odkládat uspokojení a náležitě zvládat zlost. Právě proto vás uhodil.

To už nepůsobí tak osobně, viďte? Děti se na nás obvykle neutrhují, protože jsou prostě drzé nebo protože jsme špatní rodiče. Důvodem je, že doposud nezískaly schopnost regulovat své emoční stavy a ovládat své impulzy. A cítí se s námi dostatečně v nebezpečí, aby věděly, že o naši lásku nepřijdou, i když se chovají nemožně. Jestliže se totiž čtyřleté dítě pořád chová „vzorně“ a nikdy rodiče neuhodí, dělá nám starosti, jakou si k němu vytvořilo vazbu. Když jsou děti k rodičům jistě přimknuté, cítí se natolik bezpečně, že tento vztah mohou prověřovat. Jinými slovy, když vaše dítě zlobí, často to svědčí o tom, že vám důvěřuje a cítí se s vámi bezpečně. Mnozí rodiče si povšimli, že jejich děti si „všechno schovávají jen pro ně“ a ve škole nebo před jinými dospělými se chovají mnohem lépe než doma. Právě proto. Tyto výlevy mnohdy bývají známkou pocitu bezpečí a důvěry spíše než jakousi formou vzpoury.

2. Co chci dítě v tuto chvíli naučit? Dítě se nemá naučit, že za nevhodné chování se vyvozují důsledky. Má se naučit, že upoutat pozornost rodiče a zvládnout zlost lze i jinak a lépe než násilím. Jde vám o to, aby se naučilo, že nikoho nemá bít a že pro vyjádření intenzívních pocitů existuje spousta přiměřených způsobů.

3. Jak to mohu nejlépe udělat? Jestliže synovi nařídíte, aby si na chvíli odpočinul a uklidnil se, případně vyvodíte nějaký jiný odtažitý důsledek, může se stát, že si své chování příště rozmyslí, ale také třeba ne. Existuje lepší možnost. Co kdybyste s ním navázali kontakt, přivinuli ho k sobě a dali mu najevo, že se mu plně věnujete? Potom byste mohli uznat jeho pocity a předvést mu, jak tyto emoce sdělit: „Čekání je těžké. Moc chceš, abych sis tebou hrál, a máš na mě vztek, že sedím u počítače. Je to tak?“ S největší pravděpodobností obdržíte v odpověď rozhněvané: „Ano!“ To není nic špatného; syn bude vědět; že mu věnujete pozornost. A on vám. Nyní si s ním můžete promluvit, a až se zklidní a lépe dokáže poslouchat, podívejte se mu do očí, vysvětlete mu, že bít druhé nikdy není správné, a promluvte si s ním a různých jiných možnostech, které by mohl zvolit, až bude příště chtít upoutat vaši pozornost, například využít slova k vyjádření svého pocitu frustrace.

Úryvok z knihy: Klidná výchova k disciplíně

Klidná výchova

https://www.edual.sk/klidna-vychova-k-discipline-90