Tvrdohlavost občas bolí, přesto má svůj účel
Jsou děti poddajné neboli poslušné a jsou děti vzpurné neboli tvrdohlavé. Ani jedny nejsou lepší než ty druhé, jen ty tvrdohlavější vyžadují větší trpělivost a flexibilitu ze strany nás dospělých. Nejsme to jen my rodiče, jsou to i učitelé, vychovávatelé, všichni ti, kdo nějak komunikují s dětmi. My dospělí neseme za děti zodpovědnost, a to ať už se jedná o děti vlastní, nebo nám svěřené. Nést zodpovědnost neznamená rozdávat pokyny a kontrolovat, jestli a jak jsou plněny. Zodpovědnost znamená dávat dětem příležitost rozhodovat se na základě svých získaných zkušeností, přičemž bereme v úvahu schopnosti a zdatnost dítěte.
Proč by se dítě mělo naučit samo se rozhodovat? Protože tak získá cennou zpětnou vazbu, protože se bude rozhodovat po celý svůj život a protože mu to do určité míry přinese svobodu. My dospělí se obáváme selhání dítěte, a proto až příliš často rozhodujeme za něho. Co nejhoršího se může stát, když necháme volbu na dítěti? Zjistí, že se nerozhodlo správně, a příště se možná rozhodne jinak. Možná se rozhodne jinak a možná také ne. Hodně tvrdohlavé děti často opakují stejné vzorce chování, které jim nepřinášejí užitek, a trvá dlouho, než se nakonec rozhodnou pro změnu. Pro tu se však musejí rozhodnout samy, aby vycházela z jejich vnitřního přesvědčení. Pokud je dítě ke změně donuceno, většinou změní chování jen na dobu, kdy je pod dohledem, ale bez kontroly si dělá, co chce. Rozhodne-li se dítě ke změně na základě vlastního přesvědčení, je to buď proto, že má velkou motivaci, nebo zažívá velkou bolest. Dítě se nerozhodne konzumovat zdravá jídla proto, že mu to přikážou rodiče, a pokud ano, tak je bude jíst jen doma, a venku bude vyhledávat laskominy, kdykoliv k tomu bude mít příležitost. Dítě změní jídelníček proto, že se chce plochým břichem vyrovnat svým kamarádům (vnitřní motivace), anebo proto, že už nesnese výsměch na adresu svých tukových polštářů od svých spolužáků (zažívá bolest).
Čím více příležitostí k rozhodování dítě bude mít, tím více zkušeností získá a rychleji se naučí nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. To neznamená, že čtyřletému synovi dovolíme obléci si šortky, když je venku chladný podzim, ale teenagerovi, který nám tvrdí, že 6 stupňů Celsia na šortky je fajn, tento mrazivý zážitek klidně dopřát můžeme. Věřte, že si na druhý den šortky neobleče, v lepším případě nám z něho vyroste zdravý otužilec. Neznamená to ani to, že necháme desetiletou dceru sedět čtyři hodiny před počítačem, protože se tak rozhodla. To už je otázka dohody a nastavení hranic.
Úlohou nás dospělých je poskytnout radu, vlastní zkušenost, dopřát dítěti čas, aby mohlo získané informace kriticky zhodnotit, a pokud nehrozí nebezpečí, nechat ho rozhodnout se podle sebe, pochopitelně s ohledem na věk.
Neviňme děti za jejich volbu. Rozhodují se intuitivně a někdy trochu riskují. Sama zkušenost jim dává odpověď. Nepotřebují slyšet výčitky ani hrozby. Když se dítě přes vaše upozornění rozhodne sníst tři zákusky a zapít je džusem, bude potřebovat, abyste mu uvařili čaj na bolavý žaludek a vaše pohlazení, až se bude v posteli držet za bolavé bříško. Nic víc! Když se dospělý rozhodne potrestat dítě za jeho špatné rozhodnutí, vede to k hněvu na obou stranách a nic dobrého z toho nevzejde.
Tvrdohlavost se někdy vyplácí a někdy bolí. Je však znakem sebejistoty dítěte a měli bychom ji do určité míry respektovat. Nechme děti klopýtat, padnout na zem a zase se zvednout. I když nám možná někdy při pohledu na ně vytryskne slza, stávají se tak silnější, odolnější a připravenější na svou životní cestu.
