Kvalita vzťahov je to, čo určuje, ako budeme v živote spokojní

... hovorí Eva Lorencová, ktorá vyštudovala psychológiu, pedagogiku a zážitkovú pedagogiku. Spolu s rodinou žije v Čechách, v Žďári nad Sázavou. Je mamou dvoch chalanov - Patrika (6 rokov) a Dominika (3 roky). Aktuálne je na rodičovskej dovolenke.

Dlhé roky pôsobí v neziskovej organizácii, v rámci ktorej vedie sebarozvojové kurzy pre dospelých a adaptačné kurzy pre školy. Je autorkou príbehových kariet – empati kariet, ktoré deťom pomáhajú rozvíjať emočnú inteligenciu a komunikačné zručnosti.

Nastal nejaký zlomový moment vo vašom živote, po ktorom ste sa rozhodli študovať psychológiu? Ovplyvnili nejako túto voľbu vaši rodičia?

Psychologii jsem objevila přibližně kolem svých 12 let, kdy jsem si pročítala knížku o psychologii osobnosti, kterou jsem doma náhodně našla. Uchvátila mě představa, že tomu, jak se lidé chovají a jací jsou, je možné porozumět. A sobě také, i když jsem zatím netušila jak. To mě nadchlo.

Zpětně si totiž vybavuji, že jsem byla mnohokrát zmatená z komunikace se svým okolím. Když jsem se třeba něčeho bála, slyšela jsem věty typu „Přece se nebudeš bát“, „Nebuď jako malá“. Když jsem se uhodila a bolelo mě to, dostala jsem ještě vynadáno a ujištění, že si za to můžu sama. Vybavuje se mi častá věta: „Já jsem ti to říkala.” Jako by to, co cítím, bylo neviditelné nebo znevažované. Tehdy jsem ještě netušila, že v pozadí těchto vět byla většinou starost, snaha pomoci nebo vlastní bezmoc či leknutí dospělých a neměly vlastně moc souvislost se mnou.

O deset let později jsem měla za sebou výcvik v krizové intervenci a vstupovala jsem do psychoterapeutického výcviku. Ten mi začal odkrývat hluboké souvislosti prožívání, myšlení a chování, mnohem víc než samotné studium psychologie.

Ste mamou dvoch malých chalanov. Otvorene priznávate, že práve oni sú pre vás najužitočnejšou školou vedúcou k sebapoznaniu. Čo napríklad ste o sebe zistili?

Ano, tvrdím, že být mámou pro mě bylo mnohem víc transformující než jakýkoli jiný výcvik nebo kurz, kterým jsem si prošla. V mém případě, ale věřím, že to tak prostě mámy mají obecně, se na mě s příchodem prvního miminka vysypal pytel nových zkušeností, které ve mně probouzely víc než náročné pocity i chování. Místo, abych si užívala miminka, jak jsem si plánovala, trápila jsem se sama se sebou. Nesnášela jsem se za svůj vztek, vyčerpání, nezvládala jsem svoji bezmoc a sebelítost. Cítila jsem se jako malá holka a nechápala jsem, jak vůbec můžu být mámou. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem ztratila sama sebe. Tehdy jsem si neuvědomovala, že jde o nutnou součást procesu.

Kupodivu se ve mně ale udržela jakási vnitřní důvěra, která mě provází životem, že je třeba prostě „jen“ najít tu správnou cestu. Nějak to jít musí. Hledala jsem vhodnou literaturu – zajímavá je například kniha Mateřství a setkání ženy se svým stínem. Později jsem prošla několika dalšími kurzy, řešila své vnitřní programy a nastavení z dětství. Prošla jsem si takovou autoterapií (tu formální dlouhodobou jsem absolvovala už během terapeutického výcviku). Příchod druhého syna proběhl o poznání klidněji, přestože jsou oba kluci velmi živé děti. Přesto i teď mám stále co k řešení a rozvíjení. Tuším, že to je nekončící cesta.

Mnohí dospelí až po tom, ako sa sami stanú rodičmi, zistia, že sa potrebujú naučiť pracovať s vlastnými emóciami. Čo by mali vedieť? Čo by im mohlo pomôcť?

Pokud to vnímají tak, že se potřebují naučit pracovat se svými emocemi, tak bych je v první řadě velmi ocenila. Je tak snadné vidět problém ve vnějším světě, unikat, popírat nebo naopak se propadat v beznaději a sebeobviňování. Přijmout však, že se mi děje něco náročného a že to dokážu unést, tedy zvládnout být s těmi všemi pocity a přitom věřit, že mi neublíží, to je první významný krok. Hned druhým krokem je uvědomění, že to, co utváří můj svět, a to, jak ho vnímám a jak mi v něm je, se odvíjí od toho, jak o něm přemýšlím. Konkrétně od toho, čemu věnuji pozornost. Při určité praxi dokážeme způsob svého myšlení ohlídat. Máme proto do značné míry ve své moci i své prožívání.

S tím souvisí přístup, že mám svůj život ve svých rukách a mám za něj zodpovědnost. Když něco neměním, tak to vlastně přijímám. Zdá se to samozřejmé? Ale není. Jak často říkáme, že nás někdo naštval nebo zklamal? Ve skutečnosti v tu chvíli jen neusilujeme o porozumění či se necháme pohltit zklamaným očekáváním.

Sú podľa vás práve všímavosť, schopnosť vcítiť sa do druhých a práca s vlastnými pocitmi kľúčové vlastnosti pre udržiavanie kvalitných vzťahov?

Určitě ano. A můžeme na to navázat tím, že kvalita našich vztahů se odráží v celkové kvalitě našeho života – především v tom, jak moc ho považujeme za uspokojivý a naplňující. Za klíčový vztah považuji z toho hlediska vztah sám k sobě.

Emócie sú úzko spojené s empatiou. Hovorí sa o tom, že schopnosť empatie medzi deťmi klesá. Nie je to tým, že sa empatia vytráca aj medzi dospelými?

Schopnost empatie je nám vrozená. Přirozeně se dokážeme vciťovat do jiných lidí, děti to umějí ještě snadněji než dospělí, protože bývají více napojené na své prožívání.

Obzvláště dospělým se stává, že vciťovat se do druhého pokaždé nechtějí – je to v dané situaci jednodušší, nechtějí prožívat nic nepříjemného, nemají psychickou kapacitu kvůli stresu a vyčerpání nebo právě probíhá nějaká jejich emoční reakce, se kterou neumějí zacházet. Je spousta možností, proč si lidé svoje vrátka k empatii a porozumění hlídají.

Horší schopnost empatie mají obecně lidé, kteří mají omezený přístup ke svému vlastnímu prožívání. V životě se naučili, že je z různých důvodů bezpečnější své emoce „zavírat do skříně“. Jenže pokud nemají snadný přístup ke svým emocím, nemají ani nástroj na to se opravdově vcítit – tedy nejen rozumově odhadovat stav druhých lidí.

Nebolo by riešením, aby sa témam emočnej inteligencie, empatie, vzájomnej komunikácie, udržiavaniu pekných medziľudských vzťahov intenzívnejšie venovali aj v školách?

Za to bych byla velice ráda. A vidím, že jsou učitelé, především na prvním stupni, kteří mají zájem a vytvářejí si pro tato témata prostor. Mnohdy jim ale chybí návod nebo nějaký nástroj. Z toho důvodu jsem začala spolupracovat s několika učitelkami na metodice, která využívá empati karty a další empati produkty. Testování na školách nám trochu překazila vládní covidová opatření. Proto jsme nabídli možnost online verze pracovních listů s empati kartami. Byl o ně obrovský zájem. Aktuálně chystáme také workshopy pro učitele na téma rozvoje emoční inteligence s využitím empati karet.

Empati karty sú vytvorené tak, aby s deťmi pracoval aj dospelý. Je to podmienkou? Aký spôsob používania kariet je podľa vás najefektívnejší?

Karty jsou interaktivní a provedou příběhem i dítě samotné. Jedinou podmínkou je, že musí umět číst. Pro menší děti je vhodný doplněk pro snadnější pojmenování emocí – např. ke stažení nabízíme obrázkovou kostku se šesti základními emocemi. Pokud s dítětem čte rodič, otevírají se pak další možnosti a benefity. Tím, že i rodič bude nabízet své pohledy a své zkušenosti k tématu, dítě nejen významně obohatí, společně získávají ještě něco důležitějšího. Takovéto vzájemné sdílení prohlubuje společný vztah, sytí dítě pozorností. Čím mladší je dítě, tím vhodnější je, aby karty používalo společně s dospělým.

Keď som si príbehy na kartách čítala prvýkrát, vnímala som ich veľký prínos aj pre dospelých. Sú karty určené aj pre nich samotných?

Určené pro ně přímo nejsou, přeci jen příběhy se vztahují k situacím, které jsou z dětského prostředí. Na druhou stranu, i my dospělí se občas cítíme trapně, nevíme, jak zareagovat na výčitky, cítíme se ukřivděně. A ne vždy si se svým prožíváním víme rady, váháme, jak se správně zachovat. Sama jsem se učila (a stále učím) hlavně až v dospělosti, jak zacházet se svým prožíváním. Nebo jak komunikovat, abych dokázala jasně a ohleduplně sdělit to, co potřebuji, a také abych za slovy druhého vnímala jeho potřeby. Tyto dovednosti bych ale ocenila už v dětství. To byla jedna z motivací pro tvorbu karet – chtěla jsem vytvořit jakýsi „návod na sebe“ pro své vlastní děti.

Empati karty sú na českom trhu ešte len od septembra 2020. Ako sa darí ich predaju? Kto má o karty najväčší záujem?

Přestože se karty na trhu pořád ještě rozkoukávají, máme prodáno kolem třetiny výtisků. Vánoce s tímto číslem zřejmě ještě pohnout. Možná k tomu přispěje i to, že jsme právě vydali nový produkt pro rozvoj emoční inteligence – EQ pexeso a tři hry navíc.

O karty mají velký zájem, větší než jsem čekala, právě školy - mateřské, základní i střední, specializované organizace, například na pomoc dětem s poruchou autistického spektra. A pak samozřejmě převážně maminky.

Je nejaká pozitívna spätná väzba súvisiaca s kartami, ktorá vás obzvlášť potešila?

Takových je určitě víc. V paměti mi zůstává paní, která si nechala karty poslat přes svoji maminku do Kanady a psala mi děkovný e-mail. Vážím si i ocenění Katky Trávníčkové, pedagožky a lektorky kurzů emoční inteligence, která karty testovala a označila je za jeden z nejlepších produktů k rozvoji emoční inteligence, se kterým se setkala. Obecně mě moc těší zpětná vazba od učitelek především základních škol, že děti na karty a práci s nimi moc hezky reagují a zapojují se i ti, kteří obvykle příliš nekomunikují.

Empati karty v slovenskej verzii by sa mali koncom tohto roka dostať aj na slovenský trh. Aké odporúčania by ste dali slovenským rodičom, učiteľom, vychovávateľom či detským psychológom, ktorí sa rozhodnú s príbehovými kartami pracovať?

Ráda bych zdůraznila to, co se může zdát samozřejmé. Nepodlehněte dojmu, či snad naději, že pouhou koupí či darováním empati karet zajistíte rozvoj svých dětí. Psychika se formuje především tím, že se o ní s dětmi mluví. Karty jsou efektivním nástrojem, ale nenabízejí žádné zkratky. Musí se aktivně používat.